19. Kapitola Ošetřovna

Ano, já vím. Neexistuje absoultně žádná omluva pro to, že kapitolu přidávám až teď. Navíc bych chtěla napsat, že to v žádném případě není chyba mojí úžasné beta-readky, která mi opravenou kapitolu poslala téměř do konce druhého dne. Nicméně, bohužel během onoho víkendu jsem se zranila a upřímě, na povídky jsem neměla ani pomyšlení. Bohužel, musela jsem na operaci, musela jsem začít rehabilitovat a pravidelně chodit za fyzioterapeutkou. Dneska už jsem první den bez berlí, takže se to muselo náležitě oslavit. :) Moc bych chtěla poděkovat všem, kteří stálé komentovali a nezanevřeli na mě, protože když jsem dnes po dlouhé době najela na stránky a viděla vaše komentáře, musela jsem se myšlenkami hned vrátit za mou povídkou. Když jsem si ale kapitolu, kterou jsem napsala před více než dvěma měsíci, dnes přečetla, nebyla jsem vůbec spokojená. Za ty dva měsíce se některé věci změnily a já jsem se rozhodla, že kapitolu celou překopu. Můžu vám říct, že když máte kapitolu změnit, je to mnohem težší než napsat novou. Nakonec jsem něco vykutila, stále se mi ale zdá, že to není ono. Protio vám sem dávám prozatím pouze 1/2 kapitoly. Druhou vložím hned, jakmile budu rozhodnutá, že to takto bude. Tato kapitola je totiž v mnoha věcěch naprosto rozhodující. :)

Už je dost mojich keců... Užijte si novou, i když krátkou, kapitolu!!! :)

Harry se začínal pomalu probouzet. Hlava mu úplně třeštila a cítil brnění v zádech. Snažil se rozlepit víčka a pomalu se mu to začínalo dařit.

Když se mu to konečně podařilo, hned zalitoval, že se o to vůbec pokoušel. Ostré světlo ho úplně oslepilo. Snažil se uvědomit si, kde je. Marně. Poslední věc, na kterou si pamatoval, byl záblesk světla a tvrdý dopad.

„Začíná se probouzet,“ uslyšel povědomý hlas, nebyl ale schopen ho ve zvážených myšlenkách rozpoznat.

„Harry?“ uslyšel, jak s ním někdo jemně zatřásl. Pomalu začal otevírat oči. Rozmazaně viděl, jak mu někdo podává brýle. Vzal si je tedy do svých rukou a nasadil si je na oči. Obraz, který před sebou viděl, už sice nebyl tak rozmazaný, přesto Harry některé věci ještě neviděl úplně ostře.

Posadil se na posteli. Teď už poznal, že osoba, která na něj mluvila, nebyl nikdo jiný než samotný Bradavický ředitel. A zatímco se na něho Brumbál díval skrz své půlměsícové brýle, Harry se všemožně snažil srovnat si v hlavě vzpomínky. Rozhlédl se kromě Brumbála tam stála i profesorka McGonagallová, která se na něj dívala velice starostlivým pohledem.

„Jste v pořádku, Pottere?“ zeptala se. Harry by rád odpověděl, ale sám nevěděl. „Já… Myslím, že ano…“ odpověděl nakonec nejistě.

McGonagallová se ustaraně podívala na Brumbála. „Pottere,“ začala a Harry věděl, že se teď nedozví nic příjemného. „Pan Weasly-“

„Co je s Ronem?“ skočil ji Harry do řeči, načež se Brumbál na něho káravě podíval. „Pan Weasly se při tom nárazu uhodil do hlavy. Bohužel, přestože madam Pomfreyová dělala, co mohla, Pan Weasly natrvalo ztratil schopnost pohybovat třemi prsty levé ruky a značně se mu zkomplikovala celková pohyblivost celé paže.“

Harry nevěděl, co na to má říct. Ron, jeho nejlepší kamarád, který vždy stál při něm, měl chromou ruku. Začínal mít vztek. Vztek sám na sebe, že do toho svého kamaráda zatáhl. Zase. Ale tentokrát s trvalými následky.

„Na některé věci ani kouzla nestačí, Harry,“ řekl mu smířlivě bradavický ředtitel, když viděl, jak se mladý kouzelník tváří.

Harry si povzdechl. Něco ho však přinutilo otočit hlavu. Do ošetřovny totiž právě rázným krokem vešla jeho profesorka Obrany proti černé magii. Zamířila si to rovnou k Brumbálovi. Když k němu došla, naklonila se k němu a něco mu pošeptala. Ten se na ni potom udiveně podíval. Svůj pohled věnoval i Harrymu, aby mu oznámil, že už musí jít. A když už se obě dvě bradavické profesorky a ředitel zvedli, že Harryho nechají samotného, Harry si na něco vzpomněl.

„Jessico!“ zavolal na svou tetu. Když se ale podíval na výraz, který se náhle objevil v její tváři, pochopil, že asi nebyl nejlepší nápad oslovit ji na veřejnosti takto.

„Nebelvír právě vaší vinou přichází o padesát bodů, Pottere. Pokud vím, máte mě oslovovat paní profesorko Celsus, nebo madam Celsus,“ řekla ledový hlasem. Harry vrhl prosebný pohled na dva nebelvírské dospělé vedle ní. Oba ale vypadali, že s trestem, který Harryho teta pro svého synovce vymyslela, plně souhlasí. Potom se otočili a spěšným krokem vyšli z tělocvičny.

Harry nevěděl, co si má myslet. Rozhlédl se po ošetřovně a pohledem se zasekl na posteli na druhém konci ošetřovny. Na stolku u postele byl velký dárkový koš. Harrymu chvíli trvalo, než mu došlo, že ta osoba, ležící na nemocničním lůžku je jeho nejlepší přítel.