BONUSOVÁ KAPITOLA 2
Ano já vím, ale nestihla jsem to přidat dřív. tak je tady 2. bonusová kapitola, tentokrát z pohledu Jessici. Jak probíhal celý ten rozhovor v kuchyni?? Já doufám, že se vám kapitola bude líbit a snad zase zanecháte nějaký koment :)) Teď už nebudu zdržovat, tak se pusťte do čtení :)
Kapitolu věnuji lilly potterove ml a julce. Děkuji za komentáře u minulé kapitoly :)
V okamžiku, kdy jsem uslyšela, že se někdo přemístil, seběhla jsem kolem Harryho dolů po schodech a kývla na Pastorka, aby odvedl Lupina do kuchyně. Potom jsem se podívala všeříkajícím pohledem na Harryho, ten pochopil a šel za ostatními zpátky nahoru.
Když jsem vešla do kuchyně, Lupin už seděl na židli a zkoumal svoji zraněnou nohu, zatímco Kingsley mě propaloval zpytavým pohledem.
„Jak jsi věděla, že se pořáda útok na Příčnou?“ zeptal se mě Kingsley.
Předtím než jsem odpověděla, podívala jsem se na Lupinovu nohu. Vypadalo to, že má hlubokou ránu. Napříč tomu, jak jsme se nesnášeli, jsem vytáhla hůlku a pustila se do čištění rány, samozřejmě pomocí kouzel.
„Pochybuji, že by to byla tvoje věc, Kingsley, ale ujišťuji tě, že kdybych byla smrtijedka, rozhodně bych neběžela za vámi a o útoku vás informovala, nemyslíš?“ odpověděla jsem.
„Možná, ale stejně nechápu, jak ses to dozvěděla,“ mluvil dál Kingsley.
„Kingsley, podruhé se mě ptáš, a já ti podruhé odpovídám, že to není tvoje věc. A kde jsou vůbec ostatní?“ už jsem začínala ztrácet trpělivost.
„Au! Nemůžeš dávat trošku pozor?“ ozval se Lupin, když jsem se mu omylem hůlkou dotkla rány.
„Lupine, pokud chceš, aby se ti ta noha uzdravila, tak sebou přestaň cukat jako nějaká malá holka,“ odpověděla jsem mu sarkasticky. Když jsem viděla, že rána už je čistá, začala jsem ji pomocí kouzla zacelovat. Jen doufám, že se mi to povede. Tyhle kouzla nikdy nebyla moje specialita, mě vždycky šly lektvary a různé druhy kleteb, obranných i útočných. Na druhou stranu, v přeměňování to byla naprostá katastrofa a co se týče bylinkářství, málem nepoznám ani mandragoru. Takže co dodat, že?
„Ještě tam většina musela zůstat, kvůli výslechům bystrozorů. Naštěstí na naší straně žádné ztráty, akorát Tonksová je u Munga, Dolohov ji prohodil výlohou obchodu Madam Malinové,“ pokračoval Kingsley, ignorujíc naši výměnu názorů.
Tonksová? Nebyla to náhodou Regulova sestřenice? Andromeda, tuším, vzala si mudlovského šmejda, ale co vím tak ona se bojů neúčastní. Musí to být ta její dcera, Nyphadora, či jak se jmenuje. Tu jsem naposledy viděla, když jí bylo šest, je o osm let starší než Harry. Vzpomínám si, že byla strašně nemotorná, vůbec bych se nedivila, kdyby zakopla a tou výlohou propadla bez přičinění Antonína Dolohova.
„Očekávám, že bude v pořádku,“ zkonstatovala jsem, „nicméně, nevíš, kde je Severus? Pochybuji, že by se účastnil bitvy, když o ní vlastně nevěděl, protože mu to Pán Zla neřekl, ale odešel spolu s Brumbálem…“
Sev byl dost chytrý na to, aby mu došlo, že téhle bitvy se účastnit nesmí. Teda doufala jsem, protože Pán Zla zradu neodpouští.
„Na Severuse se neptej nás, ale Brumbála,“ odpověděl chladným tónem Lupin. „Nebo se snad bojíš o svého spolužáka? Máte toho přece hodně společného, že?“ pokračoval.
„Nic o tom nevíš, Lupine, tak nestrkej ten svůj vlkodlačí nos tam, kam nemáš,“ řekla jsem tak ledovým tónem, jak jsem dokázala. Co on o tom věděl? Nic! Vždycky se akorát snažil mírnit mého drahého bratránka a Siriuse. Divím se, že si vůbec dělal naděje, že by se mu to mohlo povést. Potter byl Potter a Black byl Black. A ti si vždycky stojí za svým. Blackovi se tím vlastně přímo vyznačují, znám to z vlastní zkušenosti.
Když o tom tak přemýšlím, tak v tom možná byl rozdíl mezi nimi a námi. Jejich “skupinku“ vedl James a Sirius. Remus se je beznadějně snažil mírnit a k Peterovi se radši nebudu vyjadřovat. Nás se nikdo mírnit nesnažil, my jsme si respekt získali hned. A taky jsme to každý rok novým prvákům dávali najevo.
Lili vždycky říkala, že oni mají smysl pro humor. Já nevím jak ona, ale já se vždy bavila jinak. Naproti tomu my prý neměli smysl pro humor, my jsme prý byli zlí. V těhle věcech jsme se nikdy neshodli. Ale už dost vzpomínek na minulost. Zatímco jsem se vracela ve vzpomínkách, Lupinova rána se zacelila.
„Díky,“ zamumlal směrem ke mně. Já mu jen kývla a pak jsem svůj pohled zaměřila ke dveřím na Brumbála, který právě stál ve dveřích, a vydala jsem se k němu.
Doufám, že se líbilo, snad zanecháte nějaký koment, no já se jdu vrhnout na přidání 12. kapči. ;)